K vám. Tedy vtělení vašeho ega, v jehož těle se budete procházet jejich světy. Henrymu. Na jeho příběhu záleží, ale ne teď a tady. Teď a tady záleží na tom, že v moment, kdy spustíte poprvé SH4, žádného Henryho neuvidíte. Budete jím. Mírně dezorientováni, zmateni a s otázkou "proč" na rtech totiž zjistíte, že se pohybujete jen a pouze ve vašem novém, skromném bytu 2+kk z kterého nemůžete ven. Dveře jsou přepásané řetězy, okna ven důkladně uzavřena, elektřina odpojena, telefonní linka mimo provoz a sousedi vás, bez ohledu na to, jak nahlas budete křičet, neuslyší. Proč, proč, proč? Všechna "proč" se vám budou chvíli míhat před očima a to doslova, protože je uvidíte na vlastní oči. Všechny ty příčiny vašich otázek. Celý ten mikrosvět sousedských vztahů a života venku, žijící za zdmi vašeho pokoje č.302. Pohled na to, že svět, byť jen kolem vás, tím svým všedním, nudným a dobře známým tempem normálně žije, společně s perspektivou, v níž vám hra tenhle pohled nabízí, je první a ne poslední změnou, schopnou znejistit očekávaní věrných fanoušků Sillent Hillů, kteří tak chvíli z pohledu očekávaní věcí dalších možná budou tápat ve tmě.

Zatuchlý vzduch je prodchnutý zápachem tlejících odpadků a jemně zbarvený vířícím prachem plným mikroskopických částeček rzí sžíraného všudypřítomného železa. Metro. Tam, kde dřív rezonovaly hlasy a kroky stovek lidí denně, se líně převaluje skličující ticho. Spolu s prázdnotou cupuje na kusy představy o normalitě tohoto světa. Jejich jediným záchranným kruhem je na podlaze poklidně odpočívající dívka. Dlouhé černé vlasy úplně zakrývají její obličej. Představy mu vtiskují kontury jemně, ale ostře řezaných rysů, hnědé jiskřící oči, symetricky vykrojené plné rty, malou bradu... všechny ty v hlavě pozorovatele krásu definující znaky. Představivost se pomalu pouští do popisu šaty zakryté postavy, dokud není její hlas v hlavě rázně umlčen potůčky krve, razícími si vrstvami narudlého prachu cestu z rozbité lebky a čísly pořezaného těla. Šaty už nestíhají absorbovat z hlubokých řezných ran vytékající život. Vlasy zvládnou ukrýt kašovitou hmotu vyhřezlého mozku, ale proudy krve přehradit nezvládají. Její tělo je příliš malý pláštík na ukrytí smrti. Tenhle svět je ale příliš vzdorný normalitě na to, aby nechal grál života v jejich rukách. Dívka pomalu zvedá hlavu. Černé vlasy sklouzávají z mokvajících ran v jejím obličeji. Oči upírají prázdný pohled a její tělo se s viditelným i slyšitelným nářkem odlepuje od země a letí vstříc svému novému životu, odhodlanému zničit ten starý.

Dobro a zlo. Světlo a temnota. Vztah. Světlo vrhá stíny. Stíny právě teď v tichosti tančící pod jeho taktovkou na parketu paloučku uprostřed lesa poblíž již dávno ztichlého města. Chaotické tempo podle not náhody nutí tanečníky k divokým, nesouvislým kreacím, děsícím nahodilé svědky svou neurčitostí a nepochopitelností, ale zároveň přitahující svou zvířecí nespoutanou živelností. Bizarnost celé exhibice nesrozumitelné pantomimy je umocňována hudbou, hrající jí přesně do kroku. Vytí bezejmenných z temných koutů lesa mimo dosah náruče světla. Mlaskání plamenů, zaživa stravujících dřevěné stavení opuštěného sirotčince. Nářek praskajícího dřeva bezmocně se měnícího v černý prach. Do morků kostí se nezadržitelně deroucí řev lidského těla, pohlcovaného nemilosrdně plameny. Puch pálícího se živého masa. Vypálené číslo na hrudi. Čas otevírá nesnesitelné bolesti svoji milosrdnou náruč a za chvíli je po všem. Světlo skomírá společně s plameny. Vrací se tma. A ticho.

Další smrt, další probuzení. Pokolikáté už otevírám oči a probouzím se na vlastní posteli ve vlastním bytě hned poté, co jsem někde jinde a snad i někdy jindy viděl na vlastní oči další násilnou smrt, bez jediného pohledu na vraha? Někde jinde? Někdy jindy? Ve snu? Lžu sám sobě. Stačí otevřít oči a podívat se z okna. Sanitka odvážející někoho z uzavřené stanice metra ... před pár hodinami ... dny??! Zprávy hlásící požár v lese poblíž Sillent Hillu a nalezené ohořelé mrtvé tělo. Z chodby se nesoucí hlasy policajtů, vyšetřujících vraždu kousek od mého bytu. Všechno se to až příliš podobá tomu, co jsem viděl na vlastní oči na to, aby to byla jen shoda náhod. Nevím kde ani kdy, ale smrt kolem mě je až příliš jasně skutečná. Blíží se, je čím dál tím blíž mých dveří. Dveří ověšenými řetězy. Zámky bez klíče. Jsem vězněm ve vlastním pokoji nebo jsem snad chráněn ve vlastním pokoji, před ... před čím? Co má znamenat ten krvavý nápis na dveřích? "Nechoď ven, Walter?" nebo "Nechoď ven, Waltře?". Blíží se, oni se blíží. Vím to. Rituál začal. Musím pryč ... pryč další dírou objevivší se v mém bytě ... do svých snů? ... jejich světa. Tmou za světlem. Světlem plným tančících stínů.

Prístupov 6163

Kvalita článku